Otevíráte dvířka s očekáváním voňavé páry a zářivě čistých talířů, avšak místo toho vás do nosu udeří těžký, zatuchlý odér a na skleničkách objevíte přischlé zbytky včerejší večeře, což je jasný signál, že váš kuchyňský robot volá o pomoc.
Peklo na dně nerezové vany
Srdcem, ale i žumpou myčky je filtrační systém na dně. Právě sem stéká všechna mastnota, zbytky omáček a kousky jídla, které přístroj nedokázal rozemlít a vypustit do odpadu. Vzniká zde mazlavý, šedý šlem, který v teple a vlhku funguje jako perfektní inkubátor pro bakterie a plísně.
Alespoň jednou týdně byste měli filtr vyjmout. Skládá se obvykle z hrubého sítka a jemného mikrofiltru. Rozeberte jej a důkladně vydrhněte kartáčkem pod horkou vodou s jarem. Nepodceňujte to. Ucpaný filtr snižuje tlak vody, čerpadlo se dře a myčka nemyje, jen oplachuje špínou.
Když ramena nemohou „mávat“
Druhým nejčastějším problémem jsou ucpaná sprchovací ramena. Voda z nich tryská malými dírkami, které se snadno zanesou. Stačí zrnko rýže, semínko z citronu nebo kousek rozbitého skla. Pokud se rameno netočí nebo voda nestříká pod správným úhlem, nádobí v horním koši zůstane suché a špinavé.
Ramena jdou obvykle snadno vycvaknout nebo vyšroubovat. Propláchněte je pod kohoutkem a každou dírku zkontrolujte. Pokud je ucpaná, použijte párátko nebo pinzetu.
Velkým nepřítelem myček je paradoxně snaha o úsporu. Programy „Eco“ myjí při nízkých teplotách (okolo 45–50 °C). To sice šetří elektřinu, ale nestačí to na rozpuštění živočišných tuků (sádlo, lůj). Ty se pak usazují v trubkách a v čerpadle, kde časem žluknou. Jednou za měsíc dopřejte myčce lázeň na nejvyšší teplotu (70 °C), ideálně se speciálním čističem myček, který rozpustí nánosy vodního kamene i tuku. Myčka není odpadkový koš, vyžaduje péči, aby mohla sloužit.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Pixabay